You just got better

Dobré ráno! Právě si v posteli vychutnávám šálek ranní kávy a jsem zas po dlouhý době příjemně naladěná. Jo, I just got better! 

To na tebe vykoukne po cestě z fitka. No není to supr? :)

Zfetovaná endorfiny si tu tak ležím a říkám si, jak jsem vlastně bez toho vůbec mohla měsíc vydržet? Vždyť je to absolutně boží a totálně návykový. (Teď si nejsem jistá, jestli mluvim o cvíču a nebo o tom, že jsem si konečně po měsíci dala vyprat - herdek to už ale byla potřeba!). Trénink byl těžkej jako vždycky, ale neskutečně zábavnej. Nebo teda alespoň pro mě. Užila jsem si to, co to šlo, ikdyž nutno dodat, že vražedný pohledy alá "what the fuck?!" jsme po sobě s K. házely neustále :D 

Ve fitku pracují tři trenéři - Mark a Shane, což jsou zároveň i spolumajitelé, a nejmladší Chris. Všechny tři spojuje neuvěřitelná vášeň pro fitness a zdravý životní styl. Což je za mě jeden velkej obdiv, protože já se svejch Baileys kafíček s holkama a podobnejch laskomin určitě jen tak nevzdám. Kluci se ale fakt snaží a vyloženě pro to fitko dýchaj. Přála bych každýmu mít tu možnost jít si tam alespoň jednou zacvičit. Nejen že jsem v ještě hezčim fitku nebyla, ale zároveň hned jakmile vlezete dovnitř, dejchne na vás moc příjemná pohoda. Cítíte se tam fajn, všichni se na sebe usmívaj, trenéři hned vyzvídaj, jak se máte (na mě dnes při protahování vlítli s tim, jaký jsem měla Vánoce a jaký to bylo doma s rodinou), oslovujou vás jménem a vůbec, je to tam prostě supr, takový domácký. Když to srovnám s jinejma fitkama, který jsem měla možnost navštívit jen svátečně v Čechách (protože jsem nikdy nebyla fanoušek zvedání činek), je to naprosto nebe a dudy. Tam jsem se cítila vždycky hrozně nesvá, málokdo se na mě usmál (maximálně Džordžo za barem, kterej za to byl placenej) a spíš mi přišlo, že mě všichni ostatní sledujou s nepříjemně zamračenym čumákem. Tady se úsměvy rojí ze všech stran, lidi se i pozdraví a kdo ví, možná si i do roka začnou navzájem utírat pot.

Co je na tom celym nejhorší bejvá to vstávání. Je vám asi jasný, že určitě nechodim spát v deset a když mi pak ráno drnčí ten protivnej budík do uší, nejsem si moc jistá, jestli se mám víc litovat a nebo se vztekat. A teď si vemte, že ten budík mi zvoní minimálně třikrát, protože na poprvý samozřejmě nikdy nevstanu :D .. Dobrá věc je, že celej ten ranní rituál nezabere ani deset minut a než si člověk stačí vůbec uvědomit, co ho všechno teprv čeká, sedí už v rozjetym autě a žvejká půlku banánu. Protahování nám dnes s K. nebylo ani trochu příjemný, no zkrácený jsme jak můj novej účes, co si budem. Měsíční vegáč, žádná životospráva a stravování typu "tláskej tam co můžeš" udělalo svý. A když jsme do toho zaregistrovaly, že nás dnes trénuje Chris, chtělo se nám nenápadně se vypařit (to proto ty vražedný pohledy, Chris je totiž ze všech nejhorší). No jo, karma. Za to jaký jsme byly líný prasata, K.! 

Hned při rozcvičce jsem měla pocit, že už nic horšího přijít nemůže, ale bohužel už mám prvních deset týdnů programu za sebou a Chrise znám až moc dobře. S K. jsme se shodly, že po těch sprintech nás pořádně pálí průdušky. Ale jsme skály, to dáme! Následovaly dvě kola. V každém kole čtyři cviky po deseti až patnácti opakování (jak co). První kolo jsem zvládla dost statečně, i s každým navýšením váhy. To jsem ze sebe měla fakt velkou radost. I K. cítila to samý. To druhý už ale pro mě bylo krizový. Asi tim, že jsem velkej machr, všechno jedu na 110% a když se navýší váha, je to pro mě challenge. No to by v tom byl čert, abych to nedala! Ještě lehce oslabená chřipajznou a měsíčním nicneděláním jsem uprostřed druhýho kola měla pocit, že musím okamžitě utýct na wecko a hodit tam ooooohromnou šavli. Klepaly se mi nohy, ruce, celý tělo a všechno se mi točilo. Naštěstí ale Chrise napadlo, že si dáme malou pauzu a že se před druhou polovinou pořádně protáhnem, ať si svaly trochu odpočinou. Halelůja! To mi spadlo k nohám jako dar z nebes :D Očividně jsem nebyla jediná, kdo vypadal dost zničeně, jinak by žádnou přestávku nedával. Zbytek druhýho kola jsem pak zvládla statečně a tradá - máme hotovo. Šmitec. Doprotáhla jsem se na karimatce, promasírovala foam rollerem (bože to je tak skvělá věc!) a než jsem se stačila zvednout, čekal na mě na baru už namíchanej proteinovej zázrak :) 

A tak jsme se s K. svalily na gauč, ucucávaly ten vanilkovej drink a začly se znovu těšit na zítra.