Transformátorský ach jo

Ach jo. Ach jo ach jo ach jo. Zítra má znovu být den D a já s K. máme začít již podruhé deseti týdenní program v místním fitku. 10 weeks transformation - 4x do týdne nástup v 7 ráno a hodina pořádný dřiny s trenérem. Cvičení s těžkou váhou střídá druhý den trénink vysoké intenzity. Jo, je to krutý, ale baví nás to. A světě div se, baví to i mě, která kolem činek a posiloven chodila vždy obloukem. Je to asi tím, že jsme na to dvě a že když cejtíš ten pohled trenéra, jak tě kontroluje a motivuje, vydáš ze sebe fakt všechno, makáš jako ďas, a když už to máš všechno za sebou a totálně spocená si tam na gauči popíjíš ten proteinovej zázrak s vanilkovou příchutí, pohltí tě nepopsatelnej pocit radosti a hrdosti a nedočkavosti na zítřejší trénink. Nemluvě o tom, že to taky dodá mýmu jinak šedýmu dni řád a to mi víc než prospívá. (Dokonce to prospívá i v praxi, když jsem si jednou uvědomila, že fakt ňákou tu páru mám a byla jsem schopná odtáhnout mýho zničenýho kamaráda na trase Hospoda - Postel docela sama samotná).

Jenže je to celý jedno velký ach jo! Chřipka se mě stále drží a dokonce i skóruje. Stáhla s sebou i chudáka K. Mrcha. A tak jsme si teď společně po dlouhý době s K. zahrály na dospělé a rozumné ženy a rozhodly se, že ten dlouho očekávaný nástup dne D budeme muset, chca nechca, odložit.

A taky je to ach jo ještě z jednoho důvodu - že celý únor budu mimo město a budu mít tak další absenci. Ale je třeba vzdávat oběti, že jo? No jo. Ach jo.