Staroroční

To nám ten rok ale zase rychle utekl!

Ne, o tom určitě psát nechci :) Ani o tom, jak to bylo všechno hrozně super a jak jsem se zase posunula dál. Siceje to pravda, ale k čemu takový klišé..

Stalo se spoustu věcí, dobrých a veselých, ale i nepříjemných a smutných. Udělala jsem spoustu chyb, za který jsem hrozně ráda. A taky pár dobrejch rozhodnutí. Trávila jsem čas se samejma sluníčkama, a zároveň ruinovala sama sebe... A tak nějak jsem prožila rok v rovnováze. Prožila! Splnila si pár pidi sníků a smála se každý den. 

Ale to byly všechno věci, který si člověk ovlivní sám. Nikdo jinej, jen ty sám. Kolikrát jsem si zbytečně kopala klacky pod nohy a kolikrát jsem radši poslechla rozum před srdcem. Zbytečně a tak trochu i vědomě. Ale jsou zkrátka momenty, kdy potřebuješ zakopnout a natlouct si hubu. Kdy potřebuješ si dát znovu prostor k tomu, aby ses sám zvednul a odkráčel. Hrdě, s hlavou nahoru, po červeném koberci a s diamanty na krku... To si ale všechno ovlivníš sám. 

Pak jsou tu bohužel i věci, který se dějou. Takoví ti Mozkomoři, kterejm bohužel bez kouzel nemáš vůbec šanci uniknout. Přijdou a vysajou všechno hezký, i to světlo na konci tunelu. I ty diamanty, ve kterejch si tak sebejistě kráčíš. A ty pak zkrátka chvíli musíš pokračovat tmou, úplně sám, bez šperků a naděje, bez světla a bez cesty, dál proplouvat mezi dny až na konec týdne, měsíce a roku. 

I těhlech věcí byl můj rok plnej. Můj i mejch nej. 

Sobě pomůžeš, sebe ovliníš. Přestaneš bloudit a ještě zjištíš, že sis jen zapomněl rozsvítit světlo. Ale u těch nej, u těch je to horší. Jsi s nima, ale jakoby bez nich. Jako by stáli za oknem a ty na ně jen koukáš - jak se trápí, jak bloudí, jak se ztrácí v tý černý tmě. A můžeš jim milionkrát říct, ať si rozsvítí, jenže oni tě vůbec, vůbec neslyší. 

Ať je i Váš rok plný procházek po červeném koberci, diamanty ať stále blyští na cestu a radost ať odežene všechny Mozkomory daleko pryč odsud.