Meanwhile: zpátky doma!

Čau! Tak už jsem zpátky doma a docela si to užívám. 

Nebo takhle ... Je to fajn být doma, to teplo domova vás totálně pohltí. Zároveň je mi ale docela smutno, protože po zhruba dvou letech opustit místo, kde jste se už nějak zabydleli, stali, skamarádili a tak, to není vůbec jednoduchý. Zůstal tam kousek mě a ten tam už navěky zůstane. Stejně tak jako že já už nebudu nikdy kompletní. Pořád budu tesknit po tom kousku, co mi chybí. 

Ale doma je doma. Je tu Majla. Čisto. TEPLO (tím myslím vevnitř, počasí mě celkem netrápí). Koupila jsem si kysaný zelí, Romadur a chleba a svalená na gauči koukám na telku. Bájo. Upřímně, a docela se divim, jsem nebyla ještě ani jednou v hospodě a neviděla jsem ani jednoho kamaráda. A co mě na tom zaráží, že se mi ani nějak nechce. Asi ve mě momentálně probíhá souboj Titánů či co, protože jsem  pořád taková nesvá, nejistá. Nejsem ve svý kůži. 

Jediný, kde mi je fakt stoprocentně dobře, je v lese. LES. To je vám taková nádhera. Jak já jen bez něj mohla existovat. To je tak neuvěřitelnej balzám na nervy. Jen já, tepláky a Majla. Dlouhá procházka a vrátim se úplně vyměněná. Nikdo nikde (a běda když někoho potkám! :D), jen čarovná vůně, líbezný zvuky všeho možnýho a uklidňující paleta barev. V lese se zastaví čas a vy tam máte ničim nerušený prostor na to být alespoň tu chviličku fakt sami sebou. Bez telefonu, televize i gauče. Jen vy ve vašich teplákách. Já nevím, asi to moc přehánim, ale to moje nadšení bych asi přirovnala přesně k tomu, jako když po dlouhý době vidíte moře. Taky máte chuť tam strávit veškerej svůj zbytek života. 

No zkrátka a dobře, les je teďka moje nová závislost. A je mi tam pokaždý moc fajn. KROMĚ DNEŠKA!!! 

Po výbornym obědě jsem chtěla vzít Majlušu na procházku. Je tam tolik tras, že jsem si pro dnešní den zvolila tu "K chaloupkám". S Majlunkou jsme si to tak štrádovaly, já v sedmym nebi, no tolik stromů! A povídaly jsme si spolu. O tom, jak si doma lehnem na gauč, a jak by se jí v Irsku nelíbilo, protože tam nejsou lesy, a že když bude hodná, dám ji doma piškotek. Taková ta klasická konverzace, znáte to. A Majla naslouchala a já bych v tu chvíli dala fakt ruku do ohně, že mi rozumí. A právě v ten moment jsem ji chtěla udělat radost. A tak jsme si spolu dřeply na bobek a já ji řekla: 

,,Majlo, hele. Já bych tě strašně chtěla pustit na volno, protože mi tě je líto. Jsi zvyklá si všude pobíhat a očuchávat zajímavý pachy, ale na tom vodítku to tolik nejde. Jenže obě víme, že jsi mrcha a že zdrháš. Ale hele, koukej, já mám v plánu teď ti udělat radost, ale musíš mi slíbit, že  budeš hodná holka. Žádný zdrhačky. Na každý zavolání přiběhneš ke mně. A žádný čáry, rozumíš, ne že vezmeš kramle na ramena a budeš v tahu."

A Majla, no přísahám, rozuměla. A dali jsme si na to i pac! 

Celou cestu se chovala jako ukázkovej pejsek. Skvělá. Roztomilá. Pořád si mě hlídala. Když jsem tak z principu zkoušela, jestli na zavolání "KE MNĚ" přiběhne, přiběhla. Zlatíčko. 

Jenže! Abraka dabra, z ničeho nic mi zmizela. A já se proklínala, protože už jsem hned věděla (z mamčinýho vyprávění), že se jen tak nevrátí. A tak jsem tam stála a volala a Majla nikde. A já sama. Jo, sice v tom krásnym supr uklidňujícím lese, ale teď mě to fakt sralo. Pes debilní. Já debilní,  že ji vůbec pouštim. Telefon vybitej. Já nervama nabitá. A Majla zabitá někde v lese. A tak jsem tam tak chodila, volala. Pak jsem se vrátila zpátky na místo činu, seděla na pařezu, z jedný strany mě hřálo slunce, z druhý na mě sněžilo (apríl, no) a já se začla smát. Jako ne že bych neměla strach. Ale řekla jsem si "Mysli pozitivně, vždycky se vrátila, vrátí se i teď". A tak jsem se sebrala a šla se zahřát domů. 

Ale to byl teda nápad. Ještě jsem přišla vysmátá, že jo, jsem sice debil, ale teď ji stejně nenajdu a půjdu se tam mrknout pozdějc. Jenže bohužel můj táta má výbornej dar. A když tam přijdete s tim, že o sobě víte, že jste debil, tak on vám to hned vyvrátí. Vy totiž vůbec nejste takovej debil, vy jste ve skutečnosti ještě větší! A to zrovna pro mě nebyl ten pravej moment na rejpání a tak jsem si zase vzala klíče a potichoulinku jsem se vytratila z bytu. Kamsi za Majlou. Do lesa!

A začala jsem brečet. Ono asi společně se strachem o Majlu se vybulel taky všechen ten stesk a loučení a všechno, co mě štve a štvalo. Takže jsem to probulela docela fest. Hrdinka, s vybitym telefonem a nudlí u nosu se vydala hledat malýho bláznivýho bílýho psa. Jo, do toho supr lesa. A hledala jsem tam. A támhle. Brodila se stráněma. Volala "Majlo!". Sem tam smrkala a propadala hysterickýmu pláči. Až jsem nakonec došla znovu na to místo, kde mi utekla. S tim rozdílem, že už na mě jenom sněžilo. Sluníčko bylo dávno v tahu a mě byla kosa jako prase. 

A řekla jsem si, že na just domů bez Majly nepřijdu. A klidně tam budu i spát a udělám z toho drama! ,,A proč si ji jako pouštěla???" ,,Asi pro to, že už ji doma nechci, ty vole..." Bóže bóže. No jako v tu chvíli jsem si připadala jako hrdinka z filmu. 

Po asi dvou hodinách jsem to vzdala, znovu, ale  tentokrát už promrzlá na kost. Rozhodla jsem se, že si dám doma rychlý kafe a půjdu do lesa hledat zas. A brečela jsem po cestě jako svině. Dráma! 

No a ty vole, otevřu dveře od bytu, zdeptaná, a kdo si to s vrtějícím se ocáskem neuráčí přijít pozdravit nově příchozího? Takový nervy, že jsem ji (bohužel jen lehce, symbolicky) nakopla, až se sklouzla kousek po podlaze. Ještě jsem chvíli přemýšlela, jestli to mám udělat znovu a víc, ale zas takovej tyran nejsem :D MRCHA!!! (znovu upozorňuju pro milovníky zvířat, že já jsem taky jeden z nich a nikdy bych do psa nekopla silou tak, abych mu jakkoli ublížila ;) však jsou to zlatíčka).

Fuj, odehrávalo se mě totálně všechno. Úleva. Nervy. Radost. Vztek. Lítost (sama sebe samozřejmě). A do toho na mě ještě nastoupí mamka, co to jako mělo znamenat. Zmizet, bez telefonu, že mi ani neměli dát jak vědět, kdyby ji našli (jasný, pravda). Ale tak tyjo, zajímá se někdo o mě? Já (a to fakt nekecám), jsem si už dělala scénáře v hlavě, co bude, když se Majla nenajde. Že si asi koupim nějaký prášky na spaní a spolykám je se srdceryvnym dopisem na rozloučení. Protože to úplně vidim, jak mi to všichni vyčítaj :D A já s tim nedokážu dál žít. Grrr. A ještě dostanu sprdung. 

Ale jako jsem si víc než jistá, že kdyby tahle scéna byla v tom filmu a já tam hrála tu hlavní hrdinku, určitě by celý publikum se mnou ten příběh prožívalo a plakalo by taky. Bohužel ale pro mě, realita mě nezobrazila jako hrdinku ale jako trapnýho debila :D No jo, černá ovce rodiny, já už si zvykla. Já byla vždycky jiná :D

A tak tu teď máme doma dusno. Já nemluvím s nikym, hlavně s Majlou. A taky jsem silně uražená (no jako dotklo se mě to! :D ale vim, že to moc prožívám). 

Zase ale nutno zdůrazit, že jsem si za to na truc přilila rum do čaje. Pche! Na mě si jen tak nepřijdete :D 

Na zdraví! Majly, moje a Jirků, protože maj dneska svátek. A já si dám ještě do druhý nohy!

PS: A nešuškejte si v tom obýváku! :)