Dinglovský mišmaš

Pátek večer, vlastně noc. Přesně 3:39 co začínám psát. Mám za sebou nijak zvláštní, prolenivělý den, celkem busy večer v práci a opravdu fajn večer, který jsme dokončili s Ondrou a Karolínou u nás v kuchyni (jo, už to nebude O. a K.).

Za poslední dobu se stala spousta věcí a HLAVNĚ spousta změn. Dala jsem výpověď v práci. Ale de facto jsem byla jen součástí řetězce.

No, jak začít. Ondra i Karolína šli už spát a já, jelikož jse si nechala notebook v kuchyni, jsem dostala náladu se vypsat. Dopíjím si tu skleničku červeného, prokládám ji cigaretou (ano, babi mami, je na ni chuť), a tak nějak se mi v hlavě točí spousta věcí.

Třeba vzpomínám na dnešní večer v Curt Housu, kde Škoďák ve svý totální formičce stál opřenej o kohoutek venku na zahrádce a nechtěně, jak se tak opilecky kroutil na místě, ho otočil. Všichni jsme slyšeli zvuk tekoucí vody. Nikomu to ale nepřišlo divný, jelikož přímo za stěnou jsou pánský záchody a pokaždý, když někdo čůrá, meje si ruce nebo splachuje záchod, je to slyšet. Jenže po pár vteřinách si Škoďák poodstoupil a zpoza jeho předešlý polohy se valily hektolitry vody z kohoutku :D Chudák měl durch mokrou prdel. Ale díky, zasmáli jsme upřímně od srdce!

Nebo minulý úterý. Šli jsme si po práci s Gullitem (kolegou) sednout na JEDNO pivko k Cukrovi (který bydlí společně s přítelkyní Káčou a již zmiňovaným Škoďákem). Ani nevím proč, přišla řeč na remosku. Vznikla neuvěřitelná hádka Gullita s Káčou, zda-li peče to víko a nebo spodek. Nikdy bych nevěřila, že se můžou dva lidi tak do krve pohádat kvůli takovýhle kravině, ale to bych nemohla znát právě tyhle dva. S Cukrem jsme se jen váleli smíchy a poslouchali Gullita, jak říká Káče, že je snad úplně blbá. Přeci peče to víko!!! "A nepleteš si to náhodou s papiňákem?!" :D

Taky vzpomínám na tuhle středu. Bylo volno, jako vždy. Společně se mnou a Gullitem ho taky měla Káča s Cukrem, Pup (no to je hned další vzpomínka!), Julča a Jesus a jeli jsme všichni na výlet. Na jezera do irský imitace lesa. Za to odpoledne jsme stihli snad všechny roční období. Pršelo (však jasně!), sněžilo, kroupy padaly, vítr foukal, sluníčko svítilo, dokonce i duhu jsme viděli. A pak se nás nečekaně sešlo snad dvacet Čechů (a dvě Slovenky) u Lišků v hospodě (jmenuje se Foxie's, ale my jsme si ji počeštili).

Vzpomínám na Pupa, blázna. Kterej poslení dobou pil až tak moc, až se propil k vyhazovu. Už do práce přišel totálně na šlupky a tam to ještě přiživoval svejma "Hajnýma" (Heinekenama) a vínem s kolou, až si ten vyhazov způsobil sám. Co na tom bylo ale nejvtipnější, že první, co udělal po oblečení si bundy na sebe, došel si ke svýmu pizza baru a sbalil si svoje černobílý fotky Moničky (Monička je Pupova láska z mládí. Ty fotky můžou bejt tak, 15, možná i 20 let starý. Mlaďoulilinká Monička v černym spodnim prádle ve svůdný sexy poźe pod vánočním stromečkem :D :D :D Tak přesně tohle si Pupik vystavil na pizza bar v práci).

No a hned den na to jsem dala výpověď já. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Po měsíci, co jsem tady zpátky z dovolený, jsem si uvědomila už nadobro, že tu nemám co dělat. Co jsem se vrátila, byla jsem podrážděná (jak mi všichni až teď konečně, po mym rozhodnutí, řeknou - CRANKY), věčně negativní, všechno špatně. Úzkost. Nechuť. A postupem času i zdravotní problémy. A tohle prostě nejsem já. Bylo to sakra těžký udělat tenhle krok, ale můžu Vám říct, že od tý doby jsem se ani jednou nepřistihla, že toho lituju. Naopak. Ikdyž pravda je, že mě občas celkem znepokojuje ta nevědomost, co se mnou bude, co budu dělat. No klasická já, spontánní rozhodnutí a žádnej plán. 

Taky myslím na to, a není den, co bych si to neřekla od doby, co jsem dala výpověď, jak mi to všechno a všichni budou chybět. A jsem tak strašně moc vděčná kadýmu každičkýmu za každej každičkej moment, oběd, kafe, véču, skleničku, procházku, výlet, konverzaci, konflikt i zábavu, kterou jsme tu spolu zažili. Za všechno dobrý i špatný. Protože to všechno ze mě udělalo nynější mě. Nynější Míšu. Všechno mi něco dalo a otevřelo oči. Koukat se na věci jinak, z  jinýho pohledu. Cenit si víc věcí, lidí, který pro mě byli dřív samozřejmostí. Dalo mi to kuráž, diplomatičnost. Naučila jsem se (občas) říct ne. A taky jo. A stát si za svým názorem. A měnit názory. Všechno to tady je už kousek mě, kterej, až odjedu, mi bude strašně chybět. I ta krajina, na kterou nadávám. I ty lidi, na který nadávám. I Dinge Gin s tonicem za €7.50 ve Small Bridgi, na kterej nadávám úplně nejvíc.

A lituju toho, že jsme nikdy nezačli psát ty paměti, co jsme pořád chtěli. Protože bych měla sepsáno tolik historek, spíš veselejch než smutnejch, který bych si s rohlíkem na tváři pročítala den co cen. Jako třeba že na základě seriálu Narcos o Pablu Escobarovi natočíme u Pupíkovi seriál Alcos. Však malý pivo není pivo, ne?!

A je mi hrozně líto, že tu nechám Karolínu. Ta mě bude potřebovat tenhle rok nejvíc. Ale ona to zvládne, však tady udělala velkej krok dopředu. A bude mít Anetku, mý druhý světlo na konci dinglovskýho tunelu. A taky za mnou měli letos přiject naši a brácha. Ach jo. 

Ale co já se tu nervovat, měli dorazit už daleko dřív a ne to nechávat na poslední chvíli, no že jo?! :D

Vlastně, když si tak shrnem začátek roku 2016 v Dinglu, je to fakt sranda. Rok plnej změn. A nevím proč, ale mám pocit, že to bude dobrej rok a všechny ty změny vedou k dobrýmu, no prostě jo! Gullit dal výpověď v Dingle Bay a přešel k nám do Blue Zonu. Ola s Veru daly výpověď v Greys Lane. Zdeněk ve Smoked Housu a přešel do Murphy'su. Pupika vyhodili. Pak jsem dala výpověď já. Včera Karolína ve Fenton's a nastupuje do Murphy'su ... No je to tu sranda. Ale mě se (bohužel/bohudík) dlouho týkat nebude.

Ale je hrozně hezký, jak mi spousta lidí řekne "Ach jo, to už nebudem moct chodit do Blue Zonu, my tam chodili hlavně kvůli tobě". :)

Taky jsem udělala dobrej skutek a vypadá to, že se mi k nám do práce podařilo protlačit Zdendu (manžela od Anet). To by bylo supr. Až mě i mrzí, že končim.

A vlastně všechno mrzí. Mám to tu ráda. Ale zároveň nemam. Mám se tu dobře, ale zároveň trpim. Asi nejvíc mě štve, že jsem tu poznala asi fakt svoji nejlepší kamarádku a že o ni přijdu. No nepřijdu, já vím, ale už se nebudeme scházet ráno dole na kafi, nenalejeme si večer vínko, nepůjdeme spolu na procházku, nepustíme si spolu film, nezanadáváme si na to, jaká je v tom baráku kurevská zima, na to, jaký jsou zákazníci v práci hajzli, a už vůbec spolu nezajdeme do fitka. A nebudu si mít od koho půjčovat fén. "Šhag hej, sa uvedom. Som není." Tomu už se taky nebudu smát každej den.

Ale něco starýho končí a něco novýho začíná. Jo, dělám dobře. Dělám.