Týdenní záblesky - Zpět na místě činu

Místo působení: Dingle. Again.

Mám za sebou první týden a teda povím vám, že nic mi snad v životě neutíkalo pomaleji. Ani školní rok, ani čekání u doktora. Takovej splín, co tu na mě padl, no fuj. Věděla jsem moc dobře, do čeho jedu. Ale stejnak to byl pro mě šok. Zase nemám jak trávit dny (jo, to je moje chyba, však já to dobře vím), zas jen čekám, než půjdu do práce. Nemám náladu na nic, na lidi, na procházku, na filmy... Jediný, na čem si ujíždím, je geniální Prostřeno, bože můj! Kam já to klesám. Prostřeno a falešný Baileys. To je totiž jediný, co mi tu osladí ty moje kyselý nálady. 

Ale dost toho, tak špatný to zase není. V práci je to kupodivu supr. Tam mi vždycky kluci zlepší náladu, a to vlastně ani nic nedělaj. Přivítání bylo skvělý, P. na mě vlítnul a dal mi pořádnýho objímáka. Bylo vidět, že se těšil. Do toho tam máme novýho českýho kolegu, což je taky fajn. Novej článek, hned je to jiný, zábavnější. Neokoukaný, nezažitý. Jediný, kde to trochu vázlo, byl Patric (šéfik), ale naše rozepře ohledně mýho full timu vyřešil v cukuletu, takže kajn štres. Dnes jsem dokonce dostala svůj první šek za odpracovaný týden, wohoo. Ale nejsem blbá, vím moc dobře, že šek nic neznamená, takže příští týden si to zajdu všechno ověřit na úřad, jestli je moje PPS (pracovní povolení) přihlášeno tak, jak by mělo. 

S P. jsme měli fakt srandovní úterní šichtu. Nevím, jak on to dělá, ale jen co jsem přijela, začal mít kašící období. A každým dnem to gradovalo, až pak v úterý si dal jen dvě tři píva a byl jasnej :D Ale tak krásně, mile, že to byla fakt prča. Hosty jsme neměli, tak houby zle, a když už pak náhodou nějací přišli, pomohla jsem mu dělat pizzy a tak. Bylo to fakt úsměvný a nachechtali jsme se habaděj. Takovej ten den o ničem, kterej každej z nás jednou za čas potřebuje a hrozně mu dobije baterky. Bavili jsme se o všem možným, o vztazích nevztazích, láskách neláskách, budoucnosti (na to konto jsme si vsadili Euromiliony, ale bohužel nic z toho, sakra!) a zkrátka o všech těch děsně důležitejch věcech. Bylo to takový legrando, až z toho P. upadl na zem :D :D Taková škoda, že jsem to nestihla! Těsně předtím jsem ho totiž natáčela na mobil, abych si zachovala vzpomínku na rozevlátýho kolegu a úžasnou náladu. A jen co to vypnu, spadne :D Vypadalo to jako v Matrixu, a to fakt nekecám. Snažil se ohnout dolů k ledničce pro pivo ve schovce  (před šéfikem) a jen co to pívo čapnul do ruky, nastal problém rovnováhy a začal pomalilililinku padat dolů na zem. Urputně se snažil to vybalancovat a ustát situaci, ale bohužel :D Spadnul. No zkátka z úterního večera jsem si přinesla €15 dýško a pekáč buchet :D

Středa byla horší. Měly jsme s holkama, K. a M., krásnej plán. Odpoledne zajedeme do Tralee, pocouráme, dáme kafčo a večer zajdeme do kina. Nedopadlo to. Já už se probudila prdelí naruby a odmítala jsem opustit postel. Vlastně jsem ani neměla důvod, protože K. po předešlé propité noci dostala migrénu a umírala vedle v pokoji, tudíž z pokoje za celej den taky nevylezla a netahala mě tak dolů do obýváku. Fakt že nekecám, proležela jsem celej den. Měla jsem takovej hlad a žádný jídlo doma, ale ani pro ten kus žvance jsem si nedošla.
Hnila jsem v posteli, čuměla na Prostřeno, na Pohlreicha, do blba, do zdi. Spala jsem. Přemýšlela jsem. Vzpomínala jsem. Litovala jsem. Se. A bylo mi strašně. Kolem čtvrtý mi přišla zpráva (od K. :D bydlíme spolu, ale píšeme si přes zeď), že teda to Tralee nezvládne (je to hodinu autem a ona je tu jedinej šofér), ale že večer u nás v kině dávaj film "How to be single", kterej nevypadá nejhůř a že můžem zajít aspoň semka. No, asi jsem se už zmiňovala, že miluju chodit do kina a je mi jedno na co. Za normálních okolností bych šla a neváhala bych ani minutu (i přestože jsem viděla trailer a je to podle mýho šílená blbost), ale už v ty čtyři, co mi K. napsala, jsem si v duchu zvolala "Halelůja!!" a moc dobře jsem věděla, že nikam nepůjdu. A taky jsem nešla. Když jsem se holkám omluvila, že dnes nebudu moc dobrý společník, že depkařim, pochopily. Samy si tu tak prý prožily celej únor, co já si užívala každou každičkou minutu. Karty se obrátily. Z postele jsem vylezla jen na pět minut. To jen abych si skočila do krámu pro láhev Baileys. Celou jsem ji vypila. V posteli. Prase. Ale hned mi bylo líp :D 

Čtvrtek pokračoval ve středeční náladě. Holky šly na snídani, na kterou jsem odmítala vstát. A když se dlouho nevracely, proklínala jsem se. Každý svýho štěstí strůjce. Já ten rozum mám a vim to všechno nejlíp. Vim, že ležením v posteli a nadáváním na to, jak je všechno hrozný, nic nezměnim a určitě ne to, abych se cejtila líp. Ale ocitla jsem se v takový nechuti do všeho, do života, do srandy, že jsem prostě dál pokračovala v hnití. A hnila jsem teda solidně. Naštěstí, když jsem si dole vařila čaj, se akorát vrátila K. zpátky ze snídaně a veeeeliký procházky a tak nádherně číšila pozitivní energií, že mě tím totálně nakazila a ta její supr nálada mě nechtěla vůbec pustit s čajem zpátky nahoru. Ne K., ale ta nálada. No díky bohu za ty dary, hned byl ten den jinej. Přijel D.M.  a vzal nás obě ještě na výlet do Ventry na pláž. Paráda. Přesvědčila jsem se, jak je to vlastně supr vystrčit nohy z pokoje, že stačí tak málo a člověk se cítí hnedka líp. A právě možná proto jsem se večer rozhodla, že si ráno přivstanu a půjdu běhat. Asi po roce :D

Pátek ráno, zvoní budík, beru botasky, zapínám Nike App a jde se na to. Krásných 7.35km jsem ani necítila, naopak jsem si je užívala každým douškem. Užívala jsem si ten čerstvej vzduch. Kupodivu i ten krásnej ranní prázdnej Dingle. Ale hlavně jsem si užívala tu čistou a provětranou hlavu. Nepochopim, jak já vlastně můžu propadnout takovejm těm blbejm náladám, jako jsem měla tenhle tejden, když se znám tak dobře na to, že vim, že na všechno mi pomůže pohyb. NA VŠECHNO. Jak jen to můžu nechat zajít tak daleko?! .. No, lehce. Jen co jsem doběhla zpátky, dala sprchu a snídani, jsem zjistila, že vlastně nemam co dělat :D V tom podělanym Dinglu prostě není co dělat. Ani na tu blbou procházku se nedá jít. Nebo jako dá, ale můžu si zvolit jen dvě trasy - u baráku zahnout buď doprava ... A nebo doleva. A mám to tak na půl hodiny a jsem zpátky. Skvělý. K. byla první den v práci, já sama doma, a už hnedka nevím, co se sebou. Klasika. Klasická já. Kéž bych se tak jednou uměla zabavit. No, naštěstí se mi ale ozval Ko., co akorát přijel, a zašli jsme společně na malej oběd. Nebejt jeho, znovu hniju. 

V sobotu nastala podobná situace. S M. jsme si ráno přivstaly a zašly na kafčo a snídani do Beanu, kde dělaj to moje milovaný Matcha Latté. Mňam! A taky tam maj nejlepší granolu. Konečně jsme se viděly, tak jsme probraly všechno, co šlo. A bylo toho tolik co povědět, že jsme si po snídani musely ještě dát dvě kolečka kolem Dinglu (už jsem psala, že se tu dá jít jen doleva a nebo doprava :D ). Jenže - přijdeš spokojená po náramnym dopoledni domů a ten samej scénář - doma nikdo, co budeme dělat? Uvařila jsem si Baileys coffee, zalezla do postele, pustila Prostřeno a hnila do půl 5, než jsem šla do práce. Jaká to nádhera!

Co se asi tak dělo v neděli ... Hnilo se, opět. Grrrrrrrr. Už toho mám plný zuby, ale tak strašně moc. Díly Prostřena sice nedocházej, ale nebaví mě to. Co z toho mám. Co z toho života mám. Je mi k sakru 22 a já prostě hniju někde v Irsku. Ztrácim nejlepší roky žvota. V zapadlym  podělanym malym městečku. Který je sice krásný a turisty velmi navštěvovaný; díky kterýmu jsem se stala sama sebou, protože to bylo poprvý, co jsem vyrazila do zahraničí, někam, kde já nic neznám a nic nezná mě; ve kterym jsem poznala úžasný lidi a kamarády na celej život; ale který je prostě totálně o hovně. 

Zítra bude ale pondělí. Novej tejden. Klišé. Ale program máme, tak schválně! ¨

PS: Koukám taky na druhou sérii seriálu Prípady 1. oddělení, ale když zmiňuju jen to Prostřeno, působí to víc tragicky. No že jo?