Closer

Sedím v posteli. Se svařákem. Na nervy. Sama. Rozsvítila jsem dokonce i světýlka na okně, který mi tatí nechal ještě z Vánoc, protože věděl, že mi tím udělá radost. Sedim. Piju. A čumim. 

Kolem mě je totální výbuch všeho. Věcí. Oblečení. Sušenek. Cigaret. A špinavejch hrnků. A já se cejtím asi přesně tak, jako ten můj pokojíček. Po výbuchu. Nebo před výbuchem. Vlastně to ani nedokážu popsat. Ale je to zvláštní a absolutně ztotožňující s touhle písničkou Closer (klikněte, mrkněte a pusťte).

Posmutnělá. Pomatená. V hlavě se mi honí tolik věcí. A taky tolik suprovejch vzpomínek, že nevím, jestli brečet radostí či smutkem. Ten únor byl až tak moc skvělej, že o to horší je se probrat a vrátit zpátky. And it's coming closer. 

Nemám v sobě nic uzavřenýho, nevim, co se mnou bude. Co tam bude. Co by bylo, kdybych byla tady. A co bude, až se zase vrátím zpátky sem. Už aby to bylo. Ikdyž vlastně, proč se těším zpátky sem? Bude tu na mě něco čekat? Někdo? Budu tu šťastná? Najdu to, co si myslím, že tu pro mě je? A dělám vůbec dobře, že tam jedu? Když už teď mám v sobě to, co mám? 

Jak se zpívá v první sloce, přesně tak si teď připadá moje hlava. Jo. "Spooky town" je moje hlava. "Swaying stop lights" je ta moje nerozhodnost. Jet. Nejet. A to nemluvím jen o Irsku. To mluvím o všem. Možná si tu zbytečně dávám červenou jinejm, lepším věcem. Ale jak to mám sakra vědět? Ty "phone lines", to je můj rozum. Kterej asi postrádám. Je to moje kuráž. Kterou postrádám stoprocentně. "Crackling cold snow" jsou asi všechny moje myšlenky. Který tak studeně křupou, protože postrádaj tu kuráž, aby se zrealizovaly. S měsícem běžím utýct všechný tý tíze do snů, do hospody, pryč od sebe samotný, daleko od krveprolití ohnivého slunce ... Toho rána, kdy to přijde všechno nanovo. Celá ta tíha a maglajz v hlavě. 

No jo, and it's coming closer. 

Ale pryč z deprése. Únor byl úžasnej. Všichni, co tu pro mě měli být, tu byli. A odjíždím nabytá nádhernejma momentama, překrásnejma vzpomínkama, který mě budou dlouho držet nad vodou. Protože to je to, na čem tolik záleží. I na těch svetrech a košilích, co si vezu, ale na těch ne zas až tolik ;)

Pusťte si písničku a vzpomeňte si na mě, že já chudák u toho musim balit kufr. A to je věc, kterou fakt nesnášim. Nervy. NERVY. N E R V Y !! Chce to ještě jedno svářo.