Štěstí mezi vločkama

Šlapu si dom z Cihelny a nechávám se unášet tou krásou. Je tma, svítí lampy a všude kolem mě poletujou sněhový vločky. 

Teda vlastně PROTI mě. Ale je to krásný. Vločky velikosti mejch palců (rozuměj palců u nohy, který jsou fakt giganticky ohromný a mám z nich vždycky depréééése, jakmile sundám ponožky). Každým krokem mi to křupe pod nohama a nechávám za sebou cestičku z otisků mejch bot. Snad mě nikdo nesleduje ... 

Tohle přesně zbožňuju. Sníh. Ten čerstvě napadanej sníh. A když z nebe padaj óhromný vločky. (Ale bylo by lepší, kdyby byly o něco menší. Asociace na moje palce mě vždycky trochu zneklidní). A jak si tak šlapu dom, říkám si, jak je vlastně na tom světě krásně. Jak stačí málo, úplně maličko, aby člověk zacítil to vnitřní zahřátí (jen obrazně, to opravdový červený si svaříme za chvíli doma), ten kousek štěstí, který nijak neovlivní, ale vnitřně ho naplní. 

Přesně taková kravina, jako dnešní večer, dnešní sněhová vánice a křupot vlastních kroků. Jsem úplně unešená a s pusou dokořán ten moment doslova hltám. Ikdyž pravda, že víc vloček mi vlítá do oka než do pusy. Nevadí, doma na mě čeká maminčin de la eňo ňůňo salát na přání. A taky to svářo. A hlavně maminka. A Majlinka. A peřina. A štěstí.