tady & teď

Brečim. 

Já, která nikdy nebrečim, brečim. 

Brečim hned ráno, když se mi probudí tělo. 

Nechci už takovej další den. 

Brečim po sprše, díky který bych si měla aspoň na minutu odfrknout. 

Brečim, protože mi je děsný smutno. 

Protože jsem vyčerpaná. 

Protože už nechci bejt zalezlá. 

Protože chci tam ven a žít a chci za klukama na Šumavu a chci spát v dodávce a pracovat ze sjezdovky. 

Chci spát. 

To se mi už měsíc nepovedlo. 

A chci pracovat. 

Chci něco vymejšlet, tvořit a mít z toho pak radost. 

Můj mozek teď ale nemá kapacitu na nic než na krémy a škrábání. 

Do prdele. 

Ležim jak lemra a každej pohyb mě bolí. 

Je to jen ekzém, jen pár fleků, ty s tim Míšo naděláš. 

A hlavně se nestresujte slečno Vávrová, tim to ještě zhoršíte. 

Haha. 

Nepřeju to nikomu, ale prosím, před chytrejma radama si běžte zaplavat do kopřiv. 

Chci jenom klid. 

Aspoň na chvilku. 

A tak se snažim uklidit do vzpomínek a do plánů a představ. 

Všude je moře a sluníčko. 

Spousta sluníček! 

Já a ty a zbytek mejch milovanejch a srdečnejch sluncí. 

Jenže to je špatně žejo. 

Žiju tady a teď. 

Tady mě bolí a Teď ještě víc. 

Ale jsem tu. 

I s tim sluncem ve mně. 

Jsme tu. 

A jsme připravený ti ekzémku naslouchat.