Digi-kurvítka: Vol. I

cvak: Juro Vavro v zemi kajpiríň

Vzala jsem si dovolenou ze života a odjela do svýho doupěte. Šmankote! Sama, bez telefonu a digi-kurvítek. Jenom já, celer a krémíčky, protože mám zase ekzém! 

Nedivím se. Když se ohlídnu, jak jsem to vedla. A jak dlouho... Osypala bych se taky. Všude mi blikaly varovný kontrolky, ale ne, já si počkám, až se úplně sesypu. Osypu. A vysypu si to všechno na hlavu (doslova!), abych to celý pochopila. 

A tak se to snažím pochopit, tady na dovče. 

Ležim v posteli a nemám ani sílu vstát. Sotva dýchám. Představuju si, jak ležim na dece na pláži. Místo ústředního topení mě hřeje slunce  a já poslouchám šumějící moře. To miluju. 

Jsem na dovolený a tam se odpočívá. Tam se nabíraj síly. Asi je nemam, protože nejim. Ha! To bude vono. Ale detox je detox a tenhle byl fakt potřeba. 

Docela si užívám, co všechno se dere ven. Ty vzpomínky myslím, ne ten ekzém. Ty pocity, okamžiky, jako bych to všechno prožívala znova. Ale o válku moudřejší. Směju se, usmívám, i slzička sem tam kápne. Snad z toho kápne i něco dobrýho. Třeba babiččiny tvarohový buchty,  mňam!

Hrozně mě bolí hlava a asi mám horečku. Nejspíš úpal. Klid, né covid! Tak to u detoxu (a breku) zkrátka bejvá. To zlý jde prostě ven. 

Přemýšlím. 

Přemýšlím, že to byl setsakramentsky dobrej nápad. 

A že setsakramentsky se fakt setsakramentsky blbě píše.

Přemýšlím, že bych si vzala dovolenou z dovolený. No jo, jenže kdo mi ji dovolí? 

Přemýšlím...