Chatičkalajf #2 - Černobílý dny

To vstávání nám nejde! 

Ale s ospalkama a opuchlejma ksichtama se každý ráno sešouráme dolů a snažíme si udělat hezký ráno - čajda, sníďa... Žádná jóga, bo jsme OPĚT zaspali a není čas!

Dny jsou tu docela černobílý, ale mě to vlastně hrozně baví. Celý se přizpůsobujou jejich callům. A já - vlastě dovolenkář - dělám z mýho kurzu hnedka celoživotní misi. A cejtím se u toho tak dobře! Škoda jen, že oni ne. Pracujeme všichni, ale tak si tak říkám, že za peníze ta práce očividně stejnak nestojí! 

Vždycky jim chci udělat radost, a tak se chopím role uvařoběďáka. Vlastně by mi to bylo i blbý, kdyby vařili oni. Přeci jen tu přes ten počítač vydělávají peníze a Eurest je během polední pauzy v nedohlednu. Chutná jim, a to mě těší. Taky mě těší, že mě těší vařit. Vařit pro někoho je celkem príma. A vděčný strávník je príma o to víc. 

Včera odpoledne jsme si dali pauzu od těch našich počítačů a společně se protáhli v hale nahoře. Bodlo to! Bodlo mi i to, že jsem tak nějak překonala samu sebe. Já jsem totiž na tyhle věci děsnej samotář! A ještě větší stydlín! No světe div se, bylo to hrozně hezký - sdílet s někým nádech, výdech a pozici mrtvoly.

Ty dny jsou tu docela černobílý, to jo, ale třeba včera jsme ho mimo jógu vybarvili i sklenkou vína k obědu. Baštili jsme špágy s mušlema a nedat si k tomu pohárek by byl hřích! La dolce vita! Hned nám bylo líp a o to líp se pracovalo. Kdy se pozná, že je člověk alkoholik?

Ty dny jsou prostě takový. Mě jedinou těší. Ale ty večery, ty nás těší všechny. Na ty jsme majstři! Uvařím, popijem, projdem se večerní vesničkou. Tváře nám omrznou. Mě se spustí rýma. Lambáda. Je mi tu krásně. 

Snad i Vám! 

M.