Pražské alkobraní

Tak jsme znovu tady. U Mižu na "blogu". V Praze. U skleničky (u láhve). U psaní o všem i o ničem. 

Novej byt. Centrum tý paní stověžatý. Nebo snad slečny? Vdovy? Prostě tady někde mezi barákama a spoustou světel. A v uších sluchátka s písničkama. 

Sedim si tu v pokoji, na zemi na matraci, i přestože mám hned na pravoboku postel. A otevřela jsem si šáňo. Jo, sama, ale mamko neboj, nejsem alkoholik. Jen je to občas trochu potřeba. Trochu. Však to znáš, ne? 

Sedim si tu a usmívám se zrovna nad textem písničky, co mi hraje v uších (a taky tý hrozně špinavý klávesnici, na který píšu). "Look at me, I just can't believe, what they've done to me ..." a zapíjím to šumivými doušky. (No chudák klávesnice!!). Ty vole, to je tak pravdivý.  (Překlad pro babi: koukni na mě, nemůžu uvěřit, co mi to udělali ..).

Všichni jsme něčím. Možná tím, čím nechceme. O čem si myslíme, že to není normální a bojíme se toho tím být. A snažíme se být součástí systému. Ale co to vlastně  je být normální?! Je normální se ráno probudit na budík a ustrojit se do práce? Je normální dělat drsnou holku v metru, kterou nikdo a nic nezajímá? Je normální v práci ze sebe dělat slušňáka a respektovat šéfovou? Je vlastně vůbec normální jezdit metrem a chodit do práce? Kdo to kdy takhle nastavil? Vždyť tohleto všechno - to je jen strašně vsugerovaný. Vnucený! Vyrůstáš v tom. Tvoji milovaný rodiče v tom vyrůstali a vedou tě k tomu. Tvý kamárádi jsou to samý. Tvý kolegové taky. I ta paní v metru, co tam tak sedí a čumí. Všichni kolem tebe. Ale je tohle TO normální? Je  to to, co jsi ty?!

No není. Prostě není. Ale co jsi ty? Kdo?

Já třeba vím, že bych asi teď sama v posteli neměla pít flašku bohemky. Nebo alespoň si dokážu představit reakce, který se mi dostanou po přečtení tohodle chytrýho článečku. Ale to jsme znova tam, kde jsme byli. Nebo ne? 

"Neměla bych". Ale já to takhle teď chci. A kde jinde mám být, než teď a tady? Utápět se v minulosti a vzpomínat, jaký to bylo? Nebo žít v iluzích a představovat si, co by mohlo být? Blbost. Úplně totální blbost. I já i ty jsme právě teď a tady. I ta láhev šáňa dřív nebyla vychlazená a boží a za chvíli už nebude tak dobrá, jako je teď. A přeci (a na tom se všichni  určitě shodnem!) nechceme vzpomínat na to, jakou jsme si ji koupili teplou a nijakou a a už vůbec si nepřejem myslet na to, jak asi bude chutnat zhruba za hodinu (pokud se tý hodiny vlastně dožije). 

Já nevim. Lidi jsou zvláštní. My jsme zvláštní. Všichni okrádáme sami sebe. Lidi nás okrádaj. Oni to z nás dělaj. Snažíme se zavděčit druhým a sami sebe udělat lepším. Kupovat si lepší oblečení a barevnější rtěnku na rty. Chceme krásnej byt, pěkný auto, flašku bohemky, dobrej plat, poslušnýho psa, flašku bohemky, delší nehty, vytrhaný obočí, flašku bohemky, čistý ponožky, teplou sprchu .. A flašku bohemky. Spolu s pěknym telefonem, nádherným milencem a možná i flaškou vodky.

Ale tohle všechno - to nejsme my. To je ta společnost, co nás obklopuje. Ani se nemusím ptát a už hned znám odpověď. Máme sny. Já mám sny! Máme přání. Chceme něco zažít, něco vidět, něco poznat. Někdo chce budovat a stavět. Někdo hory přenášet. Někdo chce bejt vidět a jinej zas být schovanej. Někdo chce nezávislost a jinej zas brát leasingy a hypotéky. Ale kdo z nás vlastně chce to, co  on sám je? Kdo z nás vůbec je, to co je? Podmiňujem se snad všichni tomu rozumnýmu dospěláckýmu rozhodnutí, kdy za vším hledáme to ALE? A nebo jsme schopni sami sebe poslechnout a užívat si přítomnost?

Mě se zdá, že všichni se až moc ovlivňujeme (a jsme znovu u toho) budoucností a minulostí. Tím co bylo a co by mohlo být. Jenomže přítomnost - TO TEĎ - ta nemá žádný ALE! Ani jedno jediný. TEĎ je hrozně jednoduchý a přirozený. Úplně easy. 

Co třeba děláte, když TEĎ potřebujete na záchod? Přirozeně jdete. Ale proč to neumíme například i u jinejch věcí? Přirozeně jít a nechat ale alem?!

Díra do hlavy. Brouček. Dobrou a na zdraví!